úterý 30. června 2015

Zákaz kouření chrání svobodu

Tabákové korporace, které mají na kouření svůj existenční zájem, je v historii propagovaly mýty o tom, že kouření prospívá zdraví i ekonomice. Dnes je fatální škodlivost aktivního i pasivního kouření jednoznačně prokázána[1] a údajná ekonomická výhodnost popřena.[2] Posledním kolbištěm tabákové propagandy je vytváření mýtu, že kouření znamená svobodu a zákazy kouření svobodu omezují. Ve skutečnosti je tomu jinak.

I. Co znamená svoboda 

Svoboda není žádná jednolitá a samostatná hodnota, která by byla ničena regulací. Každý máme svou vlastní svobodu. Naše svobody mají své hranice, za nimiž narušujeme svobody ostatních. Jen ochranou těchto hranic, tedy regulací, svobody zaručíme. Bez obecně závazných pravidel může existovat jedině „právo silnějšího“, nikoli svoboda. Aby svoboda byla skutečnou svobodou, kterou lze vykonávat, musejí mít ostatní povinnost výkon této svobody nerušit. „Svoboda“ jedince kouřit končí tam, kde začíná svoboda jiného nebýt vystaven účinkům kouření.[3] Svoboda neznamená, že nekuřák[4] – jen teoreticky – může „utéci“, když si kuřák zapálí. Nekuřák se teoreticky může odstěhovat, pokud mu soused kouří do okna, může podat výpověď zaměstnavateli, pokud je kouři vystaven na pracovišti, může se vyhýbat veškerým společenským a kulturním akcím, pokud zde není zákaz kouření, může počkat, pokud po chodníku před ním jde kuřák, může utéci z domova, pokud je dítětem kouřících rodičů, kteří na něj neberou ohledy. Odstěhovat se na samotu v lese a stranit se společnosti však není reálná možnost, kterou by si nekuřák mohl zvolit. Svoboda musí být reálná, nikoli jen teoretická.

Ostatně samo spojení „svoboda kouřit“ je oxymóronem, neboť nikotin je droga způsobující silnou závislost. Kouření nepředstavuje žádnou hodnotu, která by byla sama o sobě hodna právní ochrany. Život a zdraví ano. Je diskutabilní, do jaké míry lze na kouření a užívání jiných drog vztáhnout § 81 odst. 1 větu druhou ObčZ: „Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.“ Svoboda takového rozhodnutí se vytrácí s rostoucí závislostí a otázkou je, zda lze hovořit o svobodném rozhodnutí i na samotném počátku, pokud kouřit začínají zpravidla děti, které ještě nejsou natolik rozumově vyspělé, aby dohlédly důsledků takového jednání. Koneckonců i proto by se tabákový výrobek k osobě mladší 18 let vůbec neměl dostat.[5] Ale i kdybychom připustili, že se jedná o svobodné rozhodnutí kuřáka, neopravňuje ho to kouřit „takovým způsobem, jenž [...]působí bezdůvodně újmu druhým“ (§ 3 odst. 1 ObčZ).

II. Pohled občanského práva

Vystavování druhého účinkům kouření je porušením základní občanskoprávní zásady „nikomu neškodit“ (lat. neminem laedere), resp. „prevenční povinnosti“ zakotvené v § 2900 ObčZ.[6] Kuřák vždy odpovídá za kouř, který vyprodukuje, přestože v tom konkrétním místě není zákaz kouření. Je jeho povinností dbát na to, aby nikoho svému kouři nevystavoval.

Nelze se domnívat, že kdo „neuteče“, se svým poškozováním souhlasí a uplatní se princip „chtějícímu se neděje bezpráví“ (lat. volenti non fit injuria). Občanský zákoník připouští „přijetí nebezpečí“.[7] „Čím více si právo určitého právního statku hledí, tím vyšší jsou požadavky na bezvadnost souhlasu (přivolení) a na zajištění dostatečné informovanosti toho, kdo souhlas vydává; naopak tím lehčí je možnost souhlas odvolat a v některých případech je tím snazší dovodit, že přivolení vůbec nepřichází v úvahu.“[8] Kouření však nepředstavuje „pouhé“ riziko pro zdraví. Kouření zdraví jednoznačně poškozuje, a to bez ohledu na množství, kterému jsme vystaveni.[9] Proto mám za to, že v tomto případě souhlas – i kdyby byl výslovný (třeba i písemný) – vůbec nemá právní následky. „Poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Souhlas je proto bezvýznamný např. u trestných činů proti životu a zdraví.“[10]

Koneckonců ani z morálního hlediska na první pohled zdvořilá otázka „Nevadilo by vám, kdybych si zapálil?“ není korektní. Kouření objektivně vadí. Komu vadí i z jeho subjektivního pocitu, stejně těžko odmítne, zvláště pokud se ptá jeho nadřízený. Nikdo nechce být za potížistu.

Soukromé právo však není schopné samo zajistit ochranu před expozicí tabákovému kouři. Poškozený těžko konkrétnímu škůdci prokáže přesnou újmu, za kterou odpovídá. I když prokáže vznik újmy na zdraví z pasivního kouření, těžko prokáže, jaká část z této újmy byla zaviněna jednou konkrétní osobou, pokud v životě byl vystaven tabákovému kouři od velkého množství většinou anonymních a nedohledatelných osob. Soudní řízení v této věci by bylo nepřiměřeně dlouhé (nelze se jím efektivně bránit proti právě probíhajícímu protiprávnímu jednání), finančně velmi nákladné (jak pro žalobce, tak pro toho, kdo v řízení neuspěje) a zdraví či život by již stejně nevrátilo. Řešením je nastavit veřejnoprávní pravidlo, které dopředu jasně stanoví, kde se kouřit nesmí. Řešením je postupné rozšiřování míst se zákazy kouření, případně naopak vyhrazování míst ke kouření zvláště určených.

III. Svoboda podnikání

Zákazy kouření údajně omezují svobodu podnikání.[11] Svoboda podnikání však vždy byla limitována dlouhou řadou mnohdy zbytečně přísných norem[12] mimo jiné zajišťujících zdraví nezávadné prostředí. Tabákový kouř by neměl být výjimkou. Koneckonců i v nemocnicích, školách a autobusech stávající zákaz kouření „omezuje svobodu podnikání“ a mohlo by být na provozovateli, co si zvolí. Komu kouření vadí, přece může jít jinam. A pokud náhodou nemá kam, může si za to sám, protože dostatečně nepoptává nekuřáckou službu.

Čistý vzduch je otázka zvyku. V minulosti byly normální zakouřené nemocnice, školy i autobusy. Lidé (nekuřáci i kuřáci) si na těchto místech rádi zvykli na čistý vzduch. Dodnes jsou normální zakouřené restaurace. Nepochybuji o tom, že stejně jako v zahraničí si lidé rádi zvyknou na čistý vzduch i zde.

IV. Role státu

Jednotlivé státy světa přistupují k tabáku spíše liberálně nebo spíše paternalisticky. Paternalistický přístup znamená aktivní politiku státu, jejímž cílem je v průběhu nejbližších desítek let kouření téměř úplně vymýtit (např. Austrálie). Liberální přístup takové ambice nemá, ale snaží se o škodlivosti kouření informovat, zabránit tomu, aby s kouřením začínaly děti, a ochránit před pasivním kouřením (např. Česká republika). Tabáková propaganda namítá, že o všem se lze dohodnout, vše má být výsledkem střetu tržních sil.[13] To je argumentace anarchokapitalistické ideologie: nepotřebujeme pravidla, zákony ani stát. Není však legitimní zneužívat anarchokapitalistické argumenty proti regulaci kouření a současně nebýt anarchokapitalistou systémově, tedy uznávat jen ta pravidla, která se nám zrovna hodí.

Každý má právo na život, na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí.[14] Každý má právo na prostředí bez kouře. S tím musí korespondovat povinnost státu prostředí bez kouře zajistit.[15]

 Článek vyšel dne 22. 6. 2015 v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 12, s. 442, a dne 10. 7. 2015 na blogu Jiné právo. Tento text bude zařazen v publikaci Zákazy kouření připravované pro nakladatelství Leges.



[1] Philip Morris ČR, a. s., největší výrobce a prodejce tabákových výrobků v České republice, přiznává: „Kouření způsobuje mnoho vážných onemocnění včetně kardiovaskulárního onemocnění (srdeční onemocnění), rakoviny plic a chronického obstruktivního onemocnění plic (rozedma plic, chronická bronchitida). U kuřáků hrozí mnohem větší riziko nákazy některým z těchto onemocnění než u nekuřáků. Kouření je také návykové a může být velice složité s ním přestat. Na těchto názorech se shodují všechny vedoucí lékařské a vědecké organizace po celém světě. A s těmito názory souhlasí také společnost Philip Morris International.“ Z http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/smoking_and_health.aspx citováno 29. 4. 2015.[P]asivní kouření u dospělé nekuřácké populace způsobuje onemocnění, jakými jsou rakovina plic a srdeční onemocnění. U dětí pak dále vytváří podmínky pro vznik astmatu, onemocnění horních cest dýchacích, kašle, dýchavičnosti, zánětu středního ucha a syndromu náhlého úmrtí u novorozenců. Dále [...] pasivní kouření může zhoršit astma u dospělých a způsobovat podráždění očí, krku a nosu. [...] Je třeba, aby se veřejnost [závěry odborné zdravotní veřejnosti o škodlivosti pasivního kouření] řídila při rozhodování, zda pobývat na místech, kde hrozí pasivní kouření, a v případě kuřáků, kdy a kde budou v přítomnosti ostatních kouřit.“ Viz http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/secondhand_smoke.aspx (navštíveno 29. 4. 2015).

[2] Peníze, které lidé při omezení kouření ušetří, utratí za jiné zboží a služby – zpráva Světové banky Curbing the Epidemic: Governments and Economics of Tobacco Control, dostupná na http://go.worldbank.org/20HVZ6A4J0 (navštíveno 11. 4. 2015). Ekonomickým přínosem nejsou „ušetřené“ náklady na starobních důchodech způsobené předčasnými úmrtími – Philip Morris se omlouvá za českou studii o kouření (orig. Philip Morris Issues Apology For Czech Study on Smoking), New York Times, 27. 7. 2001, dostupné na http://www.nytimes.com/2001/07/27/business/philip-morris-issues-apology-for-czech-study-on-smoking.html (navštíveno 29. 4. 2015).

[3] Variace základní ústavní zásady „svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného“, zmíněné např. v odstavci 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 69/04 (44/2007 USn.).

[4] „Nekuřákem“ je myšlen ten, kdo právě nekouří. Pasivní kouření škodí i kuřákům, právo na ochranu před kouřem má každý (srov. diskriminačně znějící úpravu kouření na pracovištích v zákoníku práce). 

[5] § 30 odst. 1 písm. p) PřesZ: „Přestupku se dopustí ten, kdo [...] prodá, podá nebo jinak umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let nebo neodepře jejich prodej fyzické osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku.“

[6] „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“ Srov. § 415 ObčZ 1964: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Nově stanovená podmínka [v]yžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života“ je v tomto případě nepochybně splněna, protože pasivní kouření škodí zdraví, tato skutečnost je obecně známá a za důležitější hodnotu, než je „svoboda kouřit“, jsou považovány život a zdraví. 

[7] § 2899 ObčZ: „Kdo pro sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových okolností, že to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva na náhradu proti tomu, kdo újmu způsobil.“ 

[8] Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 1511. 

[9] Pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku 2007, zásada 1: „Neexistuje bezpečná hladina expozice tabákovému kouři a pojmy, jako například prahová hodnota toxicity nepřímého kouře, by měly být odmítnuty, neboť jsou v rozporu s vědeckými důkazy.“ 

[10] Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 423, komentář k § 30 odst. 1 TrZ: „Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.“ 

[11] Čl. 26 odst. 1 LPS: „Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.“ 

[12] Čl. 26 odst. 2 LPS: „Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.“ 

[13] Praktické zkušenosti ukazují, že dobrovolná regulace nefunguje: „V Paříži se dobrovolný režim zaměřil na 12 452 kaváren, bister a brasserií; tyto podniky byly vyzývány, aby zakázaly kouření, ale učinilo tak stěží 30 zařízení.“ Zdroj: Zelená kniha KOM(2007) 27. 

[14] Čl. 6 odst. 1 věta první, čl. 31 věta první, čl. 35 odst. 1 LPS. 

[15] Pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku 2007, bod 4 písm. a): „povinnost chránit před tabákovým kouřem [je] implicitně obsažena kromě jiného v právu na život a právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, jak uznává mnoho mezinárodních právních nástrojů (včetně Ústavy Světové zdravotnické organizace, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a [Paktu] o hospodářských, sociálních a kulturních právech)“.

9 komentářů :

  1. Bad....to podnikání....test proporcionality nula..."Komu kouření vadí, přece může jít jinam. A pokud náhodou nemá kam, může si za to sám, protože dostatečně nepoptává nekuřáckou službu." - much law, so wow...

    OdpovědětVymazat
  2. Postrádám ve Vašem textu jakoukoliv úvahu o rozdílu mezi soukromým a veřejným prostorem. Skoro se mi spíše zdá se této otázce záměrně vyhýbáte, neboť jste kategoricky přesvědčen, že v restauracích se nemá kouřit, a tedy se Vám velice hodí hodit restaurace do jednoho pytle s veřejným prostorem (nemocnicí, školou, autobusem). Mezi těmito Vašimi příklady je však zásadní rozdíl, a to v soukromém vlastnictví.

    Soukromé vlastnictví je totiž docela něco jiného než to veřejné. Souvisí to právě s pojmem svobody, který rozebíráte. Člověk totiž ohledně užívání veřejných statků není příliš svobodný – chci ošetřit, musím do státní nemocnice; chci se vzdělávat, musím do státní školy; chci se dopravit z domova do práce, musím použít veřejný autobus. Konkurenční prostředí zde absentuje buď zcela, nebo je významně potlačováno státní ingerencí (za všechny tyto služby ostatně platím ve formě daně, ať chci, nebo ne). Kdyby tedy stát/obec povolily např. kouření v MHD, na které má v mém městě monopol, patrně by mi nezbylo, než to akceptovat s vědomím že si budu denně ničit zdraví pasivním vdechováním kouře po cestě do práce. To je samozřejmě nepřípustné a stát by to neměl dopustit, protože nemá právo občany nutit si ničit vlastní zdraví.

    Od toho je však třeba odlišit případ soukromého prostoru – restaurace, baru, čajovny, bytu atp. V první řadě neexistuje jediný soukromý prostor, do kterého bych jako občan byl nucen vkročit. Prostě neexistuje. Na soukromý prostor proto nelze vztáhnout v předchozím odstavci uvedené případy, kdy bych byl přímo či nepřímo nucen navštěvovat kuřácké prostory. Nikdo mě k tomu nenutí a kdykoliv se rozhodnu takový prostor navštívit, jedná se o mé svobodné rozhodnutí. Případné ojedinělé případy, kdy jsem i ve vlastním soukromém prostoru (bytě) vystaven kouři, jsou kryty ustanovením § 1013 OZ, který odráží skutečnost, že „vlastnictví zavazuje“ (čl. 11 odst. 3 Listiny), a související deliktní odpovědností škůdce.

    Za těchto okolností neexistuje legitimní důvod pro regulaci. Sice správně říkáte, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, ovšem nemůžete z toho vyvozovat, že svoboda člověka začíná u baru v cizí restauraci; naopak svoboda člověka končí již před prahem takové restaurace. Dobrovolným otevřením dveří a vkročením do restaurace se zavazuji respektovat soukromé vlastnictví a svobodu podnikání majitele. Pokud se mi nelíbí, že se tam kouří nebo se mi naopak nelíbí, že je tam kouření zakázáno, nejdu tam.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Vám za reakci. V článku se nevyjadřuji k „soukromému vlastnictví“ jednoduše proto, že po roce 1989 kategorizace vlastnictví na „soukromé“, „osobní“ a „socialistické“ přestala existovat. Vlastnictví je jen jedno a každý vlastník má stejná práva a povinnosti. Zákaz kouření platí i ve zdravotnických a školských zařízeních vlastněných soukromými subjekty. Restaurace jsou veřejně přístupnými prostory. Zákazy kouření jsou ale legitimní také v prostorách veřejně nepřístupných – například v automobilech, v nichž cestují děti. Možná máte štěstí a do restaurací Vás nenutí ani pracovní povinnosti, ani společenské příležitosti. Mě bohužel ano a nejsem sám. Zákaz kouření v restauracích v zahraničí měl významný pozitivní vliv na zdraví celé populace.

      Vymazat
    2. Díky za odpověď. S tím soukromým vlastnictvím jsem se patrně vyjádřil nepřesně – samozřejmě, že zákonný obsah všech vlastnictví je dnes stejný. Já jsem chtěl spíše poukázat na rozdíl mezi regulací státem/obcí vlastněných prostor a prostor vlastněných soukromou osobou. V těch prvních je regulace kouření legitimní (ba žádoucí), zatímco v těch druhých jde o nepřípustný zásah do svobody podnikání jedince. To však nezakládá žádný rozdíl v právech či povinnostech obou vlastníků, protože oba sledují zcela jiné cíle. Byť oba druhy prostor mohou být veřejně přístupné, zásadním rozdílem je, že zatímco pohybu po těch státem/obcí vlastněných prostorách se nevyhnu, do těch soukromých mě nikdo nemůže nutit vkročit proti mé vůli.

      Zákaz kouření v soukromých zdravotnických či školských zařízení je zbytečný – garantuji Vám, že i kdyby neplatil, neexistovalo by v republice jediné takové zařízení, kde by bylo (vnitřním řádem) povoleno kouřit. To proto, že "to dá rozum", aby se ve škole nebo u nemocničního lůžka nekouřilo a lidé to tak vnímají a své dítě by do takové školy pochopitelně nedali. To, že však existují restaurace, kde je kouření povoleno (byť ho každý majitel smí svým vnitřním řádem zakázat stejně jako soukromá škola/nemocnice), je jen výrazem toho, že lidem přijde přirozené si u piva zapálit, a proto do takových podniků chodí (jinak by zkrachovaly). Proč chcete Vy nebo stát do tohoto svobodného rozhodování zasahovat? Trh přeci v tomto případě funguje spolehlivě a poměr kuřáckých a nekuřáckých restaurací odráží postoj lidí ke kouření v restauracích a nabízí vyvážený poměr mezi oběma typy restaurací. To není projev anarchokapitalismu, ale projev demokratického právního státu založeného na tržním hospodářství.

      Zákazem kouření v automobilech s dětmi chráníte někoho, kdo není plně svéprávný a má omezené možnosti jednak chápat nebezpečnost kouření a jednak ovlivnit reálně tu skutečnost, že je kouři vystaven. Restauraci změníte více než snadno; své rodiče těžko. Proto tento případ nepovažuji za přiléhavý k případu s restauracemi.

      Vymazat
    3. Myslím, že už se točíme v kruhu. Nemohu souhlasit s tezí, že musíme chodit pouze do „státem či obcí“ vlastněných prostor. Pokud žiji běžným způsobem života, návštěvě prostor vlastněných soukromými subjekty se nemůžu vyhnout. Gros článku je v tom, že ani „dobrovolný“ vstup do zakouřeného prostoru nezakládá liberační důvod z odpovědnosti jeho provozovatele nebo kuřáka za újmu na zdraví způsobenou návštěvníku nebo zaměstnanci. Do budoucna provozovatelům hrozí hlavně zaměstnanecké žaloby o náhradu újmy na zdraví.

      Vymazat
  3. Budete určitě tvrdit, že chráněným zájmem, a tedy titulem pro omezení soukromého vlastnictví a svobody podnikání jakožto ústavně zaručených práv, je ochrana zdraví (rovněž ústavně zaručená). Běžně Ústavní soud řeší kolize mezi základními právy testem proporcionality. Když si ve světle výše zmíněného tento test na zákaz kouření v restauracích aplikujete, ztroskotáte hned v prvním kroku testu – na kritériu vhodnosti. Zjistíte totiž, že nyní platí, že kdo nechce být vystaven negativním vlivům kouření v restauraci, zkrátka do ní nevkročí (nebo si vybere nekuřáckou). Zákaz kouření v restauracích proto ničí zdraví neochrání, protože na lidi, kteří do té doby nenavštěvovali kuřácké restaurace, nebude mít regulace téměř žádný vliv, pokud jde o jejich zdraví, a na lidi, kteří si do té doby dobrovolně ničili zdraví (ať už jako aktivní kuřáci nebo dobrovolní pasivní kuřáci), také ne, protože jim nic nebude bránit si ho ničit dál, byť jinde nebo jinými způsoby.

    Popravdě zákaz kouření v restauracích nejhůř dopadne kromě restauratérů právě na ty uvědomělé občany, kteří již nyní dbají o své zdraví a nechodí do kuřáckých podniků. Není totiž žádným tajemstvím, že vedlejším efektem tohoto typu zákazu není to, že kuřáci přestanou kouřit, nýbrž to, že se na každou cigaretu přesunou před vchod restaurace – tj. na veřejný prostor. Jestli jste byl někdy třeba v Londýně, musíte vědět, o čem mluvím (tam jsou venku stojící hloučky kuřáků zahalených v mlze vlastního kouře téměř na každém rohu). Zákaz kouření v jakýchkoliv soukromých prostorách je absurdní a Váš pohled na to, co je svoboda, je podle mě zvrácený. Pevně proto doufám, že protikuřácký zákon se ještě podaří nějak osekat a prosadit výjimky, pokud jde o soukromé prostory.

    Na závěr bych snad jen rád řekl, že já sám jsem zarytým nekuřákem, souhlasím se závěry o škodlivosti kouření a paradoxně by mi zákaz kouření v restauracích v mnohém usnadnil život, protože bych už nebyl omezen výběrem nekuřáckých podniků. Přesto budu proti zákazu kouření v soukromých prostorech bojovat, protože svoboda jednotlivce je v demokratickém právním státě tou nejvyšší hodnotou a nemělo by se dopustit, aby byla nedůvodně a neproporcionálně omezována. Vaše zmínka v závěru o „anarchokapitalistické ideologii“ je naprosto zcestná. To, že si můžu jako občan vybrat, jestli navštívím kuřáckou nebo nekuřáckou restauraci (anebo žádnou restauraci) a to, že si můžu jako podnikatel vybrat, jestli moje restaurace bude kuřácká nebo nekuřácká (anebo nebudu vůbec podnikat v restauratérství) nemá nic společného s anarchokapitalismem. Nejde o nic víc něž o projev svobody a úcty státu k právům jednotlivce.

    OdpovědětVymazat
  4. Petr
    " Bez obecně závazných pravidel může existovat jedině „právo silnějšího“, nikoli svoboda. Aby svoboda byla skutečnou svobodou, kterou lze vykonávat, musejí mít ostatní povinnost výkon této svobody nerušit. „Svoboda“ jedince kouřit končí tam, kde začíná svoboda jiného..."

    Zákaz zřízení jakékoliv kuřárny v objektech byť veřejně přístupných, ale většinou soukromých (v hospodách), je v přímém rozporu s tím, co jste napsal. A pokud tento zákaz podporujete, a vy ho vřele podporujete, potom přímo vyvracíte svoje vlastní tvrzení, což je pikantní.
    Příklad: hostinský má vzadu za barem malou místnost a chtěl by ji použít jako kuřárnu pro sebe, servírky (nemylte se, drtivá většina obsluhy jsou kuřáci. To jen k tomu, koho vlastně chcete chránit.) a k využití pro zájemce z řad hostí. Ti všichni si tam chtějí jít zapálit, ale NESMÍ! Protože stát chrání je samotné proti nim samotným!
    Jak totalitně trapné! Jaký krásný příklad práva silnějšího, o kterém se zmiňujete!

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím si, že základní myšlenka je ta, že normální je nekouřit. Stejně jako je normální se neopíjet, nebrat heroin...neznečišťovat ovzduší spalinami z auta ... U kouření je to ale málo zřetelné, protože je to vlastně jen takový smrad, který se zdá být výlučnou záležitostí toho konkrétního kuřáka, nikoho jiného neobtěžující. Ale v principu je to tak, že kuřák je (výraznou většinou) fyzicky závislý, nemocný a nesvobodný člověk, oběť svojí slabé vůle, osoba nemající úctu k vlastní tělesné schránce. Tato neúcta se často vztahuje i na ostatní lidi, kterým kouří pod nos na veřejně přístupných místech a nazývá to svobodou být odlišný, žít svůj život po svém. Ale žije závislostí na nikotinu. Se svobodou to opravdu nemá nic společného.

    Napadá mě taková analogie - kdybych každý den udělal svou velkou tělesnou potřebu někde pěkně veřejně, třeba na chodníku před něčím domem. Koho to bude omezovat? Vždyť se každý může vyhnout a ta trocha smradu?

    Taky by to byla moje svoboda a byla by určitě daleko obhajitelnější než kouření, protože vyprazdňovat se člověk prostě musí. Jenže jsme civilizovaní a ohleduplní lidé, tak se chodíme vydělat na wc.

    No, ono to spíš souvisí s neochotou ukazobat veřejně svoje intimní partie. Kdyby se kouřilo zadkem, tak bude po problému :-)

    Lidi jako celek prostě nejsou zas až tak ohleduplní a inteligentně civilizovaní a proto musí být určitá regulace. Jinak by se půlka národa ufetovala k smrti do poloviny produktivního věku a nebylo by na důchody.

    Kuřáci ať si páchají sebevraždu doma a na veřejných místech ať se nekouří. Když to národ nechápe, musí to dostat písemně. Dalším krokem může být vyšší platba závislých na nikotinu za zdravotní pojištění, což má plnou logiku.

    Zdravím všechny obhájce kouření :-)

    OdpovědětVymazat