pátek 25. října 2013

Nekuř mi pod nos, sousede

S blížícími se volbami se opět rozviřuje evergreen politických debat o zákazu kouření v restauracích. Do čela „boje za práva kuřáků“ se tentokrát postavila Dělnická strana sociální spravedlnosti, která v doprovodném textu mimo jiné hlásá: „Ať fungují hospody, restaurace a bary jen pro ženy či pro muže, jen pro bílé či pro černé, jen pro staré či pro mladé, jen pro kuřáky či nekuřáky“. Bezohlednost k druhým se snoubí s rasovou nesnášenlivostí, ageismem a sexismem. Mnohem méně politicky probíraným tématem, avšak o to palčivějším je kouření souseda.
Založili jste rodinu, nastěhovali jste se do nového bytu v dobré lokalitě, splácíte hypotéku. Zanedlouho se do domu nastěhuje další člověk, vášnivý kuřák. Kouří na chodbě, takže se tabákovému kouři nemůžete vyhnout cestou ven, kouří z okna pod vaším oknem, takže často nemůžete ani vyvětrat. Znovu se stěhovat není jednoduché, protože málokdo by chtěl byt s takovým sousedem koupit, navíc na podobného souseda můžete narazit i na nové adrese. Co vám zbývá?
Co není zakázáno...

Bohužel neexistuje zákon, který by kouření ve společných částech domu výslovně zakazoval či ukládal povinnost nekouřit „do okna“ druhého. Legislativní deficit lze částečně překonat regulací domovním řádem. Domovní řády však mnohdy mlčí. Řada lidí pak může nabýt dojmu, že když nikde není výslovně napsáno jinak, mohou kouřit bez omezení, bez ohledu na ostatní. To ale není pravda. Neexistuje sice veřejnoprávní norma, která by dopředu řekla, že takové chování je přestupek. Existují ale základní občanskoprávní zásady: nikomu neškodit, neobtěžovat „nad míru přiměřenou poměrům“.
Hledat přiměřenou míru obtěžování je logické například u hluku či vibrací. Určitá míra hluku je nevyhnutelným důsledkem užívání chodby v domě. Úroveň hluku však nesmí být nepřiměřená a už vůbec ne zdraví škodlivá. Troufám si tvrdit, že v případě kouření na společné chodbě je přiměřená míra nulová, protože neexistuje zdravá míra tabákového kouře.
Dohoda, soud nebo zákon

Jak tedy postupovat? V první řadě je samozřejmě namístě se zkusit v klidu dohodnout. Pokud nenajdeme pochopení u kouřícího souseda ani neprosadíme změnu na shromáždění vlastníků jednotek či členské schůzi bytového družstva, můžeme podat žalobu k soudu. Pro obtěžování lze žalovat přímo kouřícího souseda. Kdo bydlí v nájmu, může žalovat také pronajímatele pro porušení jeho povinnosti zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Soudní řízení je pochopitelně až krajní řešení. O poznání snazší by to poškození měli, kdyby danou problematiku výslovně řešil zákon (podobně jako třeba přestupek rušení nočního klidu). Na rozhodnutí by nemuseli čekat několik let a věnovat sporu tolik úsilí. Nakonec i samotní kuřáci by dopředu jasně věděli, kde se kouřit nemá, a v případě neúspěchu v soudním sporu by nemuseli platit náklady řízení, které jsou mnohonásobně vyšší než případná pokuta za porušení zákona.
Nechceme-li jednou kouření úplně zakázat, musejí se kuřáci naučit ohleduplnosti k ostatním. Kuřák je odpovědný za svůj kouř, proto by si měl vždy hlídat, kterým směrem vítr vane.
Článek byl publikován dne 25. 10. 2013 na webu FINMAG.

1 komentář :

  1. Moje řeč, at si kouří ale tak aby nikoho neobtěžovali

    OdpovědětVymazat